Pátek, 13. června 2008

17. července 2008 v 1:03 | Michal |  Můj deník, alias Z Hluku do Londýna
Ve čtvrtek už jsem teda usnul a vzbudil se až ráno, nějak mezi sedmou a osmou. To se vypravuje rodinka z domu. Jinak nic zajímavého.

Dnešek: Vstávám v osm, hned po té, co se vyprázdní dům. Dívám se na maily, pak jdu na nákup. Cestou přes park krmím veverky. Zobou mi z ruky. Snídám vajíčka s cibulkou, k tomu toasty s máslem a pomerančový džus. Klasika. Jedu na Lindiném kole do Suttonu. Vezu ho na opravu, neboť chceme v neděli vyjet na trošku větší výlet. Domlouvám se s klukem v opravně na odpoledním vyzvednutí a na ceně. Zase o £25 lehčí peněženka. Dnes se v Suttonu děje zajímavá věc, cestou ulicí dolů míjím hrající houslisty, trumpetisty a postupně snad všechny členy orchestru. Každý na jiném místě, ale kousek od sebe. Nechápu to. Ale hrají hezky. Pak jdu ještě za Žanetou do školy. Má angličtinu. Je tem i Anja, tak se trošku domlouváme na neděli. Pak vlakem zpět. Doma si hraju na kytaru. V půl třetí mi jede vlak do centra. Tři dvacet končí kluci ve škole. Oliverova učitelka se mě ptá, jestli bych jim v pondělí nezahrál něco na kytaru. Říkám jí, že jsem teprve začátečník a možná časem. Později. Cestou mě napadá, že se jí ještě příště zeptám, jak by si to představovala, protože virtuóz nejsem, teprve se druhým rokem učím. Navíc umím jen české písničky. Ale bylo by to zajímavé. Proč ne… Cestou klukům říkám, že musíme ještě napřed do Suttonu, vyzvednout kolo. Max se mi ztrácí na nádraží, sice jen na chvilku, ale když se po minutě najdeme, tak je celý ubrečený. I když je starší, tak pokud se mu něco stane, Oliver mu třeba něco provede, tak se rozbrečí. Ale za minutku je klid. Cestou jako vždy oba usínají. V Suttonu je budím a jdeme vyzvednout kolo. Samozřejmě se zase předbíhají, kdo kolo poveze. Beru Olivera na sedátko a Maxovi slibuju svezení od stanice domů. Jsou z toho úplně nadšení. Ale aspoň je klid. Doma si hrajeme s balónem. Oni střílejí, já chytám v brance, pak se střídáme. Sem tam někdo brečí. Já naštěstí zatím ne. Max se zase přimotal k počítači a už hraje hry na internetu a Oliver mu kouká přes rameno. To je každý den, ale dnes je to moc nebaví a ptají se po loďkách, které jsem jim cestou ze školy slíbil. Dělám tedy pár loděk z novin a jdeme je pouštět na potůček v parku. Prozíravě beru noviny sebou. Ani jsem nečekal, že z toho pouštění budou mít takovou radost. Běhají kolem potoka a já skládám jednu loďku za druhou, až dodělávám, od tiskařské barvy černými prsty, loďku z posledního kousku přinesených novin. Pak se ještě prohánějí po parku na kole a to je dobře, protože dnes se Linda vrátí pozdě a já mám kluky na starosti až do noci, takže čím budou unavenější, tím jednodušší bude dostat je do postele. Sem tam se brečelo, hlavně Max, ale na to já nereaguju a jde se domů. Já s mokrými Oliverovými ponožkami v ruce. Doma hrajeme hru se schováváním předmětů na stole a následném hádání, který chybí. Pak ještě s Maxem hraju šachy. Už jsem šachy nehrál několik let, ale ze dvou her obě vyhrávám. Max je ovšem dobrý, snaží se a jde na to chytře. Občas se nám do toho vkládá Oliver se svými radami, ale je na to ještě asi malý. Kluci mají každou středu ve škole šachový klub. Pak ještě chvilku blbnu s klukama a celkem bez problémů je ukládám do postele. Během dneška mi Oliver dokonce řekl, že mě má rád, čehož si moc cením. Už se tak nějak pořádně sbližujeme. Jsou to přece jen malé děti a já jsem pro ně naprosto cizí člověk, který ani neumí jejich řeč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ja boris ja boris | 26. července 2008 v 14:24 | Reagovat

proste strejda Míša :-O)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama