Úterý 20.ledna 2009

30. ledna 2009 v 11:17 | Michal |  Můj deník, alias Z Hluku do Londýna
Je to přesně 85 dní, co jsem naposled psal do deníku. Za tu dobu se přihodilo hodně věcí. Začněme z kraje..


V pondělí, 27.října se vrátila Žaneta z víkendové dovolené ve Španělsku. Samozřejmě se hned musela vypovídat, tak jsme se na přivítanou vřele objali na půli cesty mezi mým a jejím bydlištěm, jak už to máme ve zvyku. Dovolená prý za moc nestála. Ještě že jsem se nenechal ukecat a nejel taky. Tak jsme si popovídali. Teda Žaneta povídala, já poslouchal. Vracím se domů. Jedu na kole dolů z kopce do Carshaltonu a z ničeho nic na mě přistálo vajíčko. Viděl jsem jen jak z protijedoucí dodávky někdo vystrkuje ruku a něco hází. Byl jsem z toho celkem vyděšený, protože prvních pár vteřin jsem vůbec nechápal, co se stalo. Asi se tak někdo baví. Odnesly to jen kalhoty. Doma jsem je hodil do pračky, sedl znova na kolo a jel do Suttonu za Laiou na pivo.


V pátek je Halloween. Oli má nějakou školní halloweenskou párty, takže jdeme s Maxem na burgera, pak na chvilku do věděckého muzea a v šest vyzvedáme Oliho. Metrem na vlak a domů. Pátek = Linda s Alim jdou tančit salsu = hlídání.


V sobotu je u Leea v bytě halloweenská párty. Dopoledne s Žanetou nakupujeme masky a pár piv. Navečer se stavuje Žaneta ke mně, popíjíme a chystáme se a pak vyrážíme. Lee na párty není, protože lozí někde po skalách, ale jinak je tu asi tak dvacet až třicet lidí. Znám jen Leeho bratra a sestru a jednoho jeho kámoše, co tam bydlí s ním. Asi padesátiletý soused v dlouhém bílém hábitu dělá D.J. Bylo by to fajn, kdybych uměl líp anglicky. Moc se nebavím. Žaneta většinu doby tráví na parketu. Asi v půl čtvrté ji táhnu domů. Spí u mě na posteli, já na zemi ve spacáku.


Nedělní ráno je zběsilé, protože musím brzo vstávat. Jedu na výlet do Bathu s partou Čechů, které znám z Gazeba. Tak budím ženetu, v rychlosti se balím, Žaneta odjíždí na kole domů a já běžím na vlak. Jenže mi trošku uniklo, že v neděli v půl sedmé ráno vlaky nejezdí, tak běžím na autobus, který mi před nosem ujíždí, tak rychle běžím domů, sedám na kolo a jedu do Suttonu. Tam zamykám kolo u vlakového nádraží a běžím na autobus do Kingstonu. Mezi tím na mě asi už hodinu čeká Martin o pár zastávek dál, tak ho prozváním, že už jedu a se srdcem bušícím jako po zhlédnutí hororu "Kruh" se sunu do sedačky v horním patře autobusu, opírám upocené čelo o zamlžené sklo a přemýšlím o smyslu života. Za pár minut nasedá Martin, za půl hodiny jsme v Kingstonu. Přicházíme k parkovišti, kde už všichni čekají, nasedáme a vyjíždíme. Řídí Libor, vedle něj jeho dcera Dáša, vzadu na sedačce já s Martinem a mezi náma Iva. Plus další dvě plné auta. Několik hodin jízdy po dálnici a jsme v Bathu. Dorážíme jako druzí pár minut po první osádce a za hodinu zabloudilé a nalezené třetí auto. Procházíme staré lázeňské město Bath a večer se vracíme. Ještě zastávka v Gazebu na "jedno" a pak pomalým autobusem do Suttonu, tam vyzvedám kolo a doma padám před půl nocí do postele. Dlouhý den.


Další týden, v úterý večer jedu do Oaks Parku kousek od Carshaltonu. Jak jinak než na kole. Volala mi Žaneta, že tam otevřeli nové "Climbing centrum" (horolezecké stěny) a ona je tam s Leem. Přijíždím, dávají mi školení co a jak, rozhlížím se a rovnou si kupuju pernamentku. Po dvou hodinách odjíždím řádně unaven a spokojen.


Ve středu večer jedu do Cheamu, podívat se do místního filmařského klubu, který se schází každou středu. Sutton Film Makers. Zrovna dnes tam jeden z členů, který pracuje pro BBC, předvádí přenosový vůz, jeho vybavení, velké televizní kamery, jak funguje režie, atd.


V sobotu v poledne se jedu se Žanetou na chvilku podívat do Climbing centra, probíhá tam horolezecká soutěž. Je to hodně zajímavé. Někteří borci jsou opavdu borci a některé holky taky. Večer se jdeme se Žanetou podívat na ohňostroj v Carshaltonu. V Británii se dnes slaví výročí upálení nějaké významné osobnosti. Tedy ne slaví, ale připomíná a na počest se všude odpalují ohňostroje.


Neděle ráno. Sedám na kolo a vyrážím na jih. Jen tak. Vlastně ne jen tak. Mám hodně špatnou náladu a vím, že tohle mi pomůže. Je chladno a po hodině jízdy začíná pršet, ale to mě jen pohání kupředu. Čím obtížnější je cesta, tím sladší je cíl a pokud je v mém případě cílem cesta, tak čím je obtížnější, tím je lepší. Tím lépe splní svůj účel. Dorazil jsem do Horshamu, zhlédl nějakou zrovna probíhající vojenskou přehlídku, nebo snad vzdávání pocty tomu chlápkovi, co stál vedle starosty na stupínku (postupně propochodovalo vojsko, námořnictvo, policajti, skauti, skautící, váleční veteráni a snad i členové místního šahového kroužku) a jel jsem, trošku jinou cestou, než jsem přijel, domů.


A další týden:

V pondělí jsem lezl po stěnách, ovšem ne doma, nýbrž v Climbing centru. Neměl jsem křídu na ruce a hodně jsem si na nich sedral kůži. Příště budu chytřejší. V úterý jsme si byli s Žanetou a Leem zaplavat naproti ve Westcroftu. A ve středu ráno jsem jel na 8 hodin do Wimbledonu do Darwins Delli. Trošku jsem se začal poohlížet po nějaké brigádě a na Gumtree jsem našel inzerát na dopolední rozvážení sendvičů po Wimbledonu na kole. To je to Darwins Delli, kam jsem dorazil. Taková větší garáž, před ní asi deset kol. Adam, šéf tohoto podniku, mi řekl co a jak a vyrazil jsem s jedním klukem na zkušební jízdu. Naložili jsme na vozík za kolo bedny se sendviči, bagetami a podobným zbožím a vyrážíme. Má vlastní trasu a na ní zastávky v obchodech, školách, nemocnicích a kancelářích, kde to vše vyloží a rozloží a ti lidi si něco koupí, nebo taky ne. Podle toho se i určuje týdení výplata. Takový styl práce se mi moc nelíbí, ale lepší než nic. Tak jsme jezdili a rozváželi po Wimbledonu. V jednu jsme zpátky v garáži, počítáme peníze a zboží, uklízíme. Pojídám zbylé bagety a pár si jich beru do batohu. Pak mi Adam v kanceláři říká, že se mi do konce týdne ozve. Má zítra další dva zájemce. Je se mnou spokojený a prý by mě vzal rovnou, ale aby to bylo spravedlivé, tak musí vyzkoušet i ty další. Až po pár týdnech mi napsal SMSku, jestli mám ještě zájem. Na to jsem mu napsal, že jedině snad po vánocích a už ani neodpověděl. Tím začala a skončila moje kariéra wimbledonského rozvažeče sendvičů.


V pátek ráno mi Linda říká, že je nějaká nemocná a vzala si dnes volno, tak jestli bych nemohl vzít ráno kluky do školy a odpoledne že je vyzvedne ona. V jedenáct už sedám na kolo a vyrážím směr Upton Grey. Ve čtyři přijíždím. Dlouho jsme se se Zuzkou neviděli, tak máme o čem povídat. Mezi tím si na věčně-horké věci, neboli sporáku, který je z obrovského kusu železa a pořád hřeje, dělám vajíčka a vevnitř peču bagetu s česnekovým máslem. Večer popíjím víno a Zuzka rum s džusem. V sobotu na poledne odjíždím. Večer hlídám děti.


V neděli odpoledne jedu na kole do Croydonu, kde by měla být prý nějaká česká hospoda. Jmenuje se Half&Half. Potkal jsem se tam s Veronikou, kluk za barem taky Čech, ale jeho jméno nevím. Chvilku si povídáme. Pak rychle domů, beru batoh a jedu do Oaks parku, kde už je Lee se Žanetou a jejich kámoš Owen. Zdoláváme stěny. Oni po té jedou někam na pivo, já jedu na kole do Kingstonu do Gazeba. Domů dorážím až po půlnoci.


V pátek dalšího týdne jsem měl volno, tak jsem si vytiskl hromadu svých životoposů v angličtině, roznesl do všech restaurací, pizzerií a pubů v Suttonu a řekl jim, že hledám brigádu. Večer jsme šli s Laiou, Žanetou a její kamarádkou Vendulou na pivo.


V sobotu odpoledne jsem vyzvedl na Clapham Junction Ivu. Jedeme přecpaným vlakem na Carshalton Beeches, kousek od Oaks parku a jde se lézt. Ještě vyřizuju telefon, volali mi z jedné restaurace, abych přišel v pondělí na pohovor. Mám z toho radost. Po náročném sportu a vyčerpávajících výkonech hasíme žízeň pivem v Suttonu.


Na nedělní odpoledne je báječný a bezkonkurenční plán: vaření guléše u Libora. Dorážíme se Žanetou ve smluvený čas, ve dvě, jako první. Vítá nás věčně usmátá Zuzka, která pomáhá Liborovi s přípravou. Libor odjel zrovna někam do obchodu. Dávám do trouby upéct mé oblíbené bagety s česnekovým máslem, které jsem přinesl a jdu relaxovat na gauč. Pomalu přicházejí všichni ostatní. Zábava se rozjíždí a guláš se pomalu dodělává. Po guláši se v obýváku rozjíždí jedna z nejlepších společenských her a tou je pantomima. Na malé lístky se napíše nějaká činnost, nebo věc a ten, kdo je zrovna na řadě, si jeden lístek vylosuje a předvádí, co je napsáno na lístku. Kdo uhádne první jde předvádět další. Určitě má tahle hra jméno, ale já ho neznám. Nicméně je to neuvěřitelně zábavná hra a někteří jedinci se v tom přímo vyžívají. Je neděle, tak postupně s pozdně večerním časem všichni odcházejí, aby se jim ráno dobře vstávalo do práce. Žaneta se trošku rozpovídala s domácími, takže odcházíme poslední. Autobusem do Kingstonu, z Kingstonu dalším do Suttonu a já dokonce ještě stíhám vlak ze Suttonu do Carshaltonu.


V pondělí jdu v jedenáct na ten pohovor. Restaurace se jmenuje Nandos. Asi tak hodinu si povídám s managery Pedrem a Editou. Domlouváme se na zkušební směně v pátek večer. Čas mi ještě upřesní později.


Ve středu večer se jdeme s Laiou podívat do filmařského klubu. Opět stejný chlápek z BBC má přednášku o správném rozmístění kamer, střihu mezi nimi atd.


V pátek mám tu zkušební směnu v Nandos na šest hodin. Mám trošku zpoždění, protože Linda dorazila domů nějak pozdě. Byl jsem přidělen k Michaelle u zadního grilu. Řekla mi co a jak, pomáhal jsem jí asi dvě hodiny, pak přichází Pedro, jeden z managerů a říká že můžu jít domů. Tak jsem byl otestován, jestli se můžu stát profesionálním grilovačem kuřat u Nandos. A ještě jsem na závěr dostal večeři.


V sobotu jsem se sešel s Gábinou z Cheamu. Pár hodin jsme propovídali nad šálkem kávy v Costě a v neděli večer jsme s Martinem zašli do sauny.


První prosincový den - pondělí jsem zajel večer autobusem do Tootingu za Zdeňkou na pár piv, ve středu se stavila zase ona ke mně. Měl jsem hlídání, takže jsme mohli být u nás. Domluvili jsme se na pravidelných šachových turnajích nad pivem, nebo čajrm v hospodách, které se ale nikdy neuskutečnily, protože napřed nějak nebyl čas se sejít a později se Zdeňka odstěhovala někam na sever.


První prosincový víkend strávím s partou Iviných českých kamarádů v majáku někde na jižním pobřeží; jihozápadně od Londýna.

Máme sraz v deset na Richmondském nádraží. Snídáme a kupujeme si svačiny, scházíme se u našich dvou aut, nasedáme, vyjíždíme. V poledne, asi po třetině cesty, zastavujeme v národním parku a procházíme se po lesích a polích. Trávíme půlhodinku v pubu v blízké vesničce a zhruba ve čtyři hodiny se vracíme k autům a pokračujeme v cestě. Cestou v posledním městě nakupujeme suroviny na guláš, pečivo, másla, šunky a sýry na snídani, česnek na česnečku a něco na pití. Po dlouhém mostě přijíždíme na ostrov Portland Bill s několika majáky, v jednom z nich strávíme noc. V provozu je už jen jediný, velký, nový maják. Ten náš slouží jako pozorovatelna ptáků (http://www.portlandbirdobs.org.uk/). Úspěšně jsme se ubytovali, Ivo uvařil báječný guláš, večeřelo se a zábava už pomalu plynula. Navlekli jsme se, jen tak pro zábavu, do různých kostýmů, vylezli uplně nahoru na maják, bavili se a tancovali dlouho do noci.

Ráno snídáme, dopoledne začínám pomalu dělat česnečku, ale dodělám ji až po návratu z procházky. Je nádherné počasí, moře šumí, vlny se lámou o skály. Nicméně je prosinec a jsme v Anglii, takže se dá na moře jedině dívat. Jako vždy jsem, na pozdrav moři, hodil do slaných vln kámen. Chvilku jsme lozili po různých skalách, v poledne poobědvali konečně dodělanou česnečku, sbalili se a se zapadajícím sluncem v zádech uháněli dálnicí zpátky do velkého šedivého města na Temži.

Večer mi volali z Nandos, že jsem prošel výběrovým řízením na pozici "griller/cashier".


Pondělí dopoledne trávím vyřizováním National Insurance Number (NIN), které potřebuju kvůli práci. Večer máme s Lindou dlouhou debatu ohledně mě. Představuje si za málo peněz hodně muziky. Výsledek je, že končím, ale mám měsíc na odchod. Sám už jsem předtím o odchodu přemýšlel, takže se tímhle vše jen vyjasnilo a urychlilo. Jenže je prosinec a na svátky jedu domů. Už mám koupené letenky - 18.12. odlet do ČR, 5.1. návrat do UK. To znamená, že mám dva týdny na to, abych si našel práci a bydlení. Zatím mám slíbenu alespoň tu práci v Nandos, ale jen jako "part time" - dvacet hodin týdně.


Od úterního rána do pátečního večera jsem odpověděl na téměř dvě stovky pracovních inzerátů, dostal jsem asi šest odpovědí, z toho byla polovina automaticky generované e-maily a další polovina zamítavé odpovědi. Ve čtvrtek dopoledne klukům začaly vánoční prázdniny. Naposled jsem je vyzvedl ze školy. Poslední cesta na vlak pod zvědavými pohledy turistů na zeleno červené sáčka těch dvou trpaslíků. Jen hrnec zlata už jim chybí. A poslední zdlouhavá cesta vlakem domů.


V pátek dopoledne byl doma Ali, tak jsem zajel za Andreou na Heathrow, odkud v poledne odlétala domů na dovolenou. Večer jsem hlídal kluky a Klára, co bydlí kousek ode mě ve Wallingtonu, se stavila na skleničku.


V sobotu a neděli jsem od pěti do jedenácti večer strávil u grilu v Nandos. Michaella mi báječně vysvětlila co a jak mám dělat. Řekl jsem managerům, že můžu a chci pracovat na plný úvazek, což je očividně mile překvapilo, řekli, že se jim to hodí a berou mě, nicméně mi to nemůžou slíbit na sto procent. Uvidí se po mém návratu v Lednu. V neděli po zavíračce vypukl v Nandos předvánoční večírek. Je třeba podotknout, že tam pracují moc fajn lidi, takže o zábavu a vtípky není nouze. Večírek trval pár hodin. Rozloučil jsem se s Michaellou a je možné, že ji už nikdy neuvidím. Odjíždí koncem prosince někam na sever za svým přítelem a já už letos pracovat nebudu.


V pondělí dopoledne jsem měl ve škole zkoušku "Speking & listening" - mluvení a poslech. Byl jsem ve dvojici s nějakou Brazilkou. Byla nervózní a moc jí to nešlo. Po pár týdnech nám domů příjde obálka s výsledkem. Rovnou jsem sebou vzal do školy kytaru a velký batoh, potkal se s Laiou a autobusem jsme to odvezli k ní. Zbytek věcí, které mám v mém dočasném domově, asi pošlu v balíku do mého českého domova, protože do letadla sebou můžu vzít dvacet kilo, což je tak třetina všech věcí, co tam mám. Večer jsem zajel do Worcester parku za Laiou a Sarou.


Během úterka mi přišel dopis s NIN, byl jsem si s klukama zaplavat ve Westcroftu, Linda mi napsala, že pokud se už nebudu chtít na těch pár dní po novém roce vrátit a vyklidím pokoj, tak mi zaplatí jeden týden navíc a přispěje něco na letenku. Chce tam mít někoho už přes vánoce a potřebuje ho ubytovat v mém pokoji. Po novém roce už se rozhodně na těch pár dní vracet nechci. Peníze se budou hodit. Večer jsme zašli s Laiou v Suttonu na pivo.


Středa. Můj poslední den práce au-pair. Dopoledne jsem vzal kluky do "Kids kingdom" ve Westcroftu. Je to obrovská několikapatrová lanová prolézačka s různýma skluzavkama, skrýšema atd. Po několika hodinách hry na schovávanou a na honěnou v tomto bludišti a navíc s Maxem a Oliverem padám vyčerpán do balónkového bazénku a nechávám po sobě šlapat cizí malé děti, nemaje sílu jim v tom zabránit. Dalších několik hodin trávíme na hřišti. Je celkem příjemné počasí. Zase běháme po celém hřišti a po všech atrakcích. Dělat tohle každý den, tak mám kondici jak maratonec. Mezi tím vším jsem si domluvil na večer dvě zchůzky a prohlídky bytů k pronajmutí. Jeden z nich si pronajmu. Musím. V sedm večer mě vzvedá v Suttonu před Burger Kingem Gareth, pronajímá dva pokoje v domě, odkud se bude za pár dní s rodinou stěhovat někam jinam. Prohlížím si dům, mezi tím mám hovor ohledně druhého bytu. Ten si jedu taky prohlédnout. Je to pětipokojový byt s jednou malou kuchyní. To znamená, že bych sdílel jen tuhle malou kuchyň s jídelním stolečkem se čtyřma dalšíma lidma. Po pár minutách prohlídky mám jasno. Jen se trošku vyptávám na podrobnosti, ale na závěr s omluvou říkám že ne. Nechávám se zavézt zpět před Burger King a volám Garethovi, aby si mě znova vyzvednul. Ještě jednou si procházím dům. Domlouváme se na ceně. Původních £75,- jsem smluvil na £70,- týdně. Včetně měsíčního poplatku na elektřinu a plyn £25,- je to tedy £305,- měsíčně. Zaplatil jsem depozit £100,- aby on měl jistotu, že se opravdu nastěhuju a já si nechal napsat a podepsat o tom všem potvrzení. Mám radost. Mám po návratu do UK kde bydlet, navíc to není pět malých pokojů s pěti lidma kolem malé kuchyně, ale dům s hezkou kuchyní, velkým obývákem a to sdíleno jen s jedním člověkem. Hlavně aby to byl někdo normální a rozumný. Kdo bude v druhém pokoji se totiž ještě neví. V devět hodin se vracím domů. Loučím se s klukama a Lindou, Linda mi dává peníze za tento týden a dalších £140,- navíc, jak slíbila. S Alim se neloučím, protože je v práci a poslední slova, co jsem od něj slyšel, když v poledne odcházel do práce, byla, že jestli chci jít do koupelny, tak už je volná.

A tak skončila moje kariéra jako au-pair. Hodně mi to dalo a jsem rád, že jsem si to vyzkoušel.


A je čtvrtek. Den odletu na dovolenou domů. Kdo by to byl dřív řekl, že někdy pojedu na dovolenou do rodného Hluku. Nechávám klíče na stole, všichni ještě spí a s kufrem v ruce odcházím do studeného mlhavého rána. Před domem už mě čeká Lee se Žanetou v jeho dodávce. Žaneta totiž letí se mnou. Cestou do Croydonu, odkud nám jede vlak na letiště Luton, podřimuju vzadu v dodávce na našich kufrech. V Croydonu před nádražím se ti dva asi na šestkrát loučí. U nádraží je dlouhá fronta na lístky, takže vlak nakonec stíháme přesně na minutu. Ve vlaku si Žaneta, jako obvykle, jak ona to umí, rozložila všude kolem sebe veškeré její věci, kabelky, svetry, hromadu jídla a jánevímcoještě, takže když jsme se hodně rozpovídali a já z ničeho nic zahlédl přes okno ceduli "Luton Airport Parkway", tak já jen popadl svůj kufr, batoh a bundu přehozenou přes opěrku sedadla a sledoval jsem, žanetino zběsilé balení všech těch jejích věcí. Už se zavíraly dveře, tak jsem mezi ně hodil ten kufr, vyházeli jsme vše ven na nástupiště, vytrhl jsem kufr, dveře se zavřely a s tepem 120 bpm jsme sledovali odjíždějící vlak. Ostatní lidi nesledovali vlak, ale nás.

Ve tři čtvrtě na devět otevírá přepážka, tak se odbavením zbavujeme těch těžkých zavazadel a pár minut na to už sedíme nad klasickou vydatnou anglickou snídaní. V jedenáct už z okýnek sledujeme zmenšující se anglické domečky a autíčka. Ve dvě hodiny SEČ přilétáme do Vídně. Na letišti nás vyzvedá Tom. Ještě jedeme do centra, podívat se na vídeňské předvánoční trhy, ale počasí je nepřející. Padá déšť se sněhem a fouká hodně čerstvý vítr, takže se po pár hodinách zmrzlí a promočení vracíme do auta. Jedeme přes Btratislavu. Projíždíme Hlukem, ale napřed ještě musíme zavézt Žanetu na vlak do Starého Města, odkud bude muset jet do rodné Olomouce už sama. V devět se doma vítám s rodiči, povídáme si, večeřím a po sprše se vítám se svou postelí.


Sobotní večer jsem venku s většinou kamarádů, nedělní večer u mě doma zkoušíme Ríšovu vodní dýmku.


Asi nejhorší zážitek mé dovolené se stal v úterý. Byli jsme s Pavlem a Kanym ve Zlíně na filmu "Sněženky a machři po dvaceti letech". Tak ubohý film jsem už dlouho neviděl. Téměř dvě a půl hodiny nepřetržité nudy. Ale popcorn tam měli dobrý. Naopak jeden z nejlepších filmů, co jsem za poslední dobu viděl, byl "Naši furianti". Natočený, tuším, ve třicátých letech.


Středa - Štědrý den. Vánoce mám rád. Mám rád ten klid a pohodu. Mám rád štědrodenní dopoledne, když se jen tak trošku něco pouklízí a uvaří. Naštěstí naše rodina z vánoc neblázní a nepřipravuje se na večeři šestero chodů. Prostě klid a pohoda. A mám rád štědrý večer, kdy se vlastně docala běžný den přehoupně do té pravé vánoční atmosféry. Po večeři pak jen pár minut pěšky k sestře, neteř Adélka rozbaluje dárky, neteř Markétka to ještě moc nechápe, ale taky má radost. Popíjí se vínko a já samozřejmě musím ochutnat večeři i u sestry. Pak všichni společně dalších pár minut pěšky k babičce a dědečkovi. Vánoce, jak mají být. Jen je škoda, že je místo sněhu bláto.


Na Boží hod se jdeme s Kanym projít k "Hlucké bůdě" v háji. Hážeme pár větviček na doutnající uhlíky, které tam zbyly po někom, kdo musel odejít chvilku před tím, než jsme tam dorazili my. Popíjíme čaj s rumem a dokonce jsem si na ohni opekl kousek klobásky a špeku.


Na Štěpána jsme vyjeli s Kanym, Jituš a Pavlem na Lopeník. Když už ne u nás v nížině, tak aspoň tady je zima a sníh. Trochu jsme se prošli po okolí, zahřáli se čajem v jedné z chat a během další z našich nekonečných debat o všem, o čem nikdo jiný nediskutuje a během vymýšlení věcí, které nikdo jiný nevymýšlí nás napadlo zkusit vyjít pěšky z Hluku na Javořinu. Půjdu já s Kanym a Pavel se do této akce zapojí tak, že nás vyzvedne na vrcholu a zaveze domů. Z myšlenky se stal plán.


V sobotu proběhl u Miry předpřípravný silvestrovský večírek. Dokonce jsme zkoušeli odpálit pár římských svic. V neděli odpoledne se stavil Rýša na čaj a nad mapou jsme přemýšleli, jak může být v létě ve Španělsku hezky.


Pondělí. Dnes jdeme na tu Javořinu. Kany, Rýša a já. Vyrážíme v osm hodin. Doma mě vyzvedl Rýša a Kany se připojil po pár minutách chůze. Původní plán jít směrem na Boršice se během chvilky změnil v plán jít směrem na Horní Němčí, aby se během pár minut změnil v plán jít přímo, rovně směr Javořina, přes pole a lesy. Zahřívají nás první paprsky slunce, vycházejícího přímo za vysílačem. Rodné město pomalu mizí za našimi zády, jen naše dlouhé stíny se k němu natahují, jako by se ho chtěly ještě dotknout. Jdeme tedy přímo rovně po polích, jen občas po nějaké cestičce a za silnicí mezi Boršicemi a Slavkovem, po první malé přestávce, vcházíme do lesa, z kterého vyjdeme až kousek pod vysílačem. A zase cestou necestou, s přibývajícím sněhem pod nohama a stejně tak přibývajícíma vrstevnicema se pomalu lesem přibližujeme k cíli. Po pár přestávkách a asi pěti hodinách dobrodružného výletu naše netrénované nohy kráčejí po hřebeni Bílých Karpat směrem k vysílači Javořina. Je hezky, jasno. Sluníčko se snaží, ale moc nezahřívá, tak se jen chvilku rozhlížíme do kraje, bohužel hodně zakrytého inverzní oblačností a pak scházíme kousek pod vysílač počkat na Pavla do Holubiho(?) chaty. Navečer jdu s Helčou na silvestrovský nákup do Tesca.


Středa - Silvestr. Ráno uklízím. Dopoledne se s dědečkem pokoušíme opravit jeho na půl fungující pumpu na studni, ale neúspěšně. Hned po té mě vyzvedá Pavel, a jede se bruslit na přehradu. Cestou bereme Rýšu a Martina. Na přehradě už na nás čeká Kany s Valem, pak přijíždí Marek a za chvilku po něm Tom. Občas uteče puk trošku dál, protože není sníh, občas se strhne nějaká bitka, protože hokej!. Po hokeji ještě doma trochu uklízím. Ve čtyři hodiny přijíždí Helča a začínáme připravovat výzdobu. Silvestrovský večírek totiž proběhne u mě. Mezi šestou a sedmou přicházejí ostatní. Je nás dvanáct: Marek s Janou, Pavel s Helčou, Kany s Jituš, Mira s Ivou, Tom s Krystýnkou, Vale a já. Večírek je pořádám ve stylu šedesátých let, takže hraje patřičná hudba a všichni jsou stylově oblečení. V úterý večer jsem poprvé v životě batikoval tričko a mám na sobě, asi taky poprvé v životě, kalhoty zvonáče. Kouří se rýšova vodní dýmka, ale Rýša s Evou bohužel chybí. Pavel s Valem v parukách jsou bezkonkurenční. O půlnoci odpalujeme všemožné rakety, z čehož mají radost všichni, kromě našeho psa a podřimujících sousedů. Ve tři hodiny vyrážím já a Vale, ve vypůjčené pavlově paruce, na Euro. Ostatní se rozešli poklidně domů. V paruce dlouhých černých vlasů, batikovaném triku a zvonáčích mě nikdo nepoznává, což je hodně velká sranda. Vale má na sobě nejčervenější a nejuplejší kalhoty ze všech, což budí hodně velkou pozornost a na hlavě paruku, jako já. Tenhle večer stál za to. Tolik srandy už jsem dlouho nezažil. Asi budu pořádat silvestrovské večírky častěji.


Rodiče a sousedi měli prý taky hodně silný silvestrovský zážitek, tak se jim omlouvám.


Nový rok! Tenhle den, 1.ledna, sice nic zvláštního nepřinesl, ale myslím, že tenhle rok, 2009, přinese hodně zajímavých zážitků.


V sobotu večer u mě ještě probíhá malá párty ve čtyřech lidech, ale za to ve velkém stylu.


Během posledních pár dnů jsem se rozloučil se známými, v neděli se balím a loučím s rodinou.


V pondělí ráno se loučím s mamkou, která jde do práce a taťka mě veze do Starého Města na vlak. Mávám mu a pomalu začíná moje cesta zpět. V Břeclavi přesedám na vlak do Vídně. Ve Vídni si měním Koruny na pár Eur. Hned naskakuju na autobus a za šest Euro se nechávám odvézt na letiště. Na letišti jsem hodně brzo, ale lepší o pár hodin dřív, než o pár minut pozdě. Na vídeňském letišti je volný přístup na bezdrátový internet, tak mi čas utíká rychle. Po odbavení je to horší, protože odlet je o hodinu opožděn a baterie v laptopu totálně vyčerpány. Letadlo mělo přistávat ve tři čtvrtě na tři, ale na zem dosedáme až po čtvrté hodině (GMT). V pět hodin odjíždím vlakem přímo do Suttonu. Mezi tím jsem si domluvil na sedm hodin sraz s Garethem, jako obvykle před Burger Kingem. Nasedám k němu do auta a za pár minut jsme, na několik měsíců, v mém novém domově. Cestou mi ještě říká, že asi za dva týdny se nastěhuje spolubydlící. Má to být nějaká Ukrainka, jmenuje se Olga a prý je tichá a milá. Tak jsem rád, že to nebude nějaký dvoumetrový ušmura. Splácím zbytek depozitu, Gareth zapíná topení, trošku se vybaluju, dávám si sprchu a jdu spát.


V úterý jdu nakoupit něco na jídlo a když už jsem venku, tak se stavuju v Nandos. Hned za dveřmi potkávám vysmátou Editu. Ptám se, kdy mám přijít do práce. Říká, že mi právě chtěla volat, nastupuju dnes od pěti do zavíračky a budu pracovat na plný úvazek. Tak teď už jsme vysmátí oba. Poslední dobou chodí samé dobré zprávy. Měl jsem dobrou náladu, ale mám ještě lepší. Před pátou přicházím do práce, všechny zdravím, někteří mě nepoznávají a já zase pro změnu zapoměl jejich jména. Potřebuju pár hodin, než se zase rozvzpomenu na všechno, co mám dělat. Večer mi volá Gareth, že Olga se už nastěhovala, protože měla nějaké problémy s předešlým bydlením. V půl dvanácté se vracím domů, Olga už spí. Stihla večer po nastěhování ještě i uklidit. Sprchuju se, což jí musí s největší pravděpodobností probudit a navíc jsem si nevzal sprchový gel, tak beru její. Má zkouším její hezky vonící šampon. Ta ze mě ještě bude mít radost.


Ve středu pracuju zase od pěti do zavíračky, která je přes týden v jedenáct. S Olgou jsme se nepotkali, protože ona odchází do práce v osm a to já ještě spím a já se vracím z práce, když spí zase ona. Pokud by to tak bylo každý den, tak bysme se nikdy nepotkali, ale naštěstí to tak není. Ve čtvrtek jsem pracoval od dvanácti do pěti. A při návratu domů nastala celkem humorná situace. Gareth má jen jeden klíč od předních dveří, který dal mě a jeden klíč od zadních dveří, který dal Oldze(?). Takže ve stejný okamžik, když já vcházím předními dveřmi, vchází Olga dveřmi zadními. Koukáme několik vteřin mlčky na sebe. Zdravíme se, představujeme se a po pár minutách zjišťuju, že měl Gareth pravdu, Olga je fajn. Je milá, tak v rozumné míře upovídaná, jen jí občas špatně rozumím a zdá se být rozumná. Večer jdu s Laiou na pivo, ale nakonec pijeme víno.


V pátek pracuju od desíti do pěti, takže večer máme čas si s Olgou popovídat. Pracuje od pondělí do soboty, od dvou hodin odpoledne do šesti večer. Dělá nanny ve Wimbledonu, stará se o tři děti a uklízí jim a dopoledne má nějaké uklízení v domech tak různě po okolí. Je v Anglii už asi čtyři roky. A je zhruba o dva roky starší než já.


V sobotu v poledne jedu k Laie vyzvednout si batoh a kytaru a pak ona jede se mnou ke mně, aby mi ostříhala vlasy. Po ostříhání mám na hlavě milimetrové vlasové strniště. Pak jsem v práci od pěti do zavíračky.


V neděli pracuju od půl jedenácté do pěti. Práce je to celkem dobrá a zatím mě baví. Někteří koukali, jak rychle jsem se vše naučil, z čehož mám samozřejmě radost, ale není to nic složitého. Pomalu se taky začínám se všemi kamarádit, ale není to jednoduché kvůli jazyku. Mám se ještě hodně co učit. Snad mi trochu ke zlepšení pomůže i tato práce.


V pondělí a pak v neděli mám volno, jinak pracuju celý týden. V neděli jedu s Pavlou a její kamarádkou Šárkou do centra. Potkáváme se na Trafalgar Square. Napřed si procházíme Národní galerii a pak hned vedle galerii portrétů. Mám z toho zážitek asi takový, že se tam chci podívat ještě někdy v týdnu, až tam nebudou mraky turistů. Přemýšlel jsem, co by asi tak říkala ochranka na to, kdybych začal fotografovat Monnetovi slavné Slunečnice. Plní kulturních zážitků se vydáváme na sever do české restaurace. Tak jako jsem se trmácel v poledne do centra hodinu a půl autobusem, protože nejezdí na půlce tratí vlaky kvůli opravám, stejně tak se v neděli opravuje i metro, takže se buď musíme trmácet znovu náhradním autobusem, nebo jezdit jinýma linkama metra na okolo, což ale není pokaždé možné. Po prvním marném pokusu najít českou restauraci, na jedné ze zastávek, volám Ivě, aby nám poradila, protože vím, že už tam byla. Tak jedeme o kus dál, kde se nám zase nedaří nic najít, ale na třetí pokus, ještě kousek víc na sever, konečně nacházíme. Hledáním a pak i sezením, povídáním a pojídáním v české hospodě trávíme celkem dost času, a proto později vyškrtáváme z dnešního seznamu návštěvu Gazeba v Kingstonu, protože je to daleko a cesta tam a zpět domů by trvala déle, než samotný čas tam strávený a jedem zpět na Trafalgar Square, kde to všechno dnes začalo, aby to na stejném místě i zkončilo. Dávám si na zdar dnešního výletu jednoho Guinessa v nedalekém pobu a hodnotíme společně uplynulý den. Sedělo by se nám moc dobře ještě hodně dlouho, ale v deset se zavírají a tak odcházíme. Loučíme se se Šárkou a jedeme s Pavlou ještě kousek společně na Victorii. Tam se loučím i s ní a z hrůzou zjišťuju, že krkolomná bude i zpáteční cesta, protože půlka vlaků pořád ještě nejezdí. Vlakem jedu na Stratham Common a odtud bych měl pokračovat autobusem, nahrazujícím vlakový spoj, ale nedaří se mi najít zastávku, tak nasedám do jednoho z autobusů, že se zeptám řidiče. Většinou bývají ochotní, ale tenhle asi mezi ně nepatří, nebo hodně spěchá, protože za mnou okamžitě zavřel dveře a rozjel se. A to je problém, protože za jízdy řidiči kohokoliv ignorují. Autobus má konečnou na Morden South, což je mi povědomé a tuším, kde to zhruba je, tak si sedám a vychutnávám si dobrodružnou jízdu do neznáma. V Mordenu zjišťuju dvě věci: Vím kde jsem, už jsem tady byl i dřív a kdybych to byl býval tušil, tak jsem sem mohl v klidu přijet rychle a pohodlně metrem. No ale nic se neděje, jen pár minut čekám na autobus a za čtvrt hodinky vysedám v Suttonu u Burger Kinga, takže kousek od domu a možná jsem přijel i dřív, než s náhradním vlakovým autobusem, který musí nesmyslně zajíždět ke každé vlakové zastávce cestou. V povznešené náladě jsem se rozhodl, že dnes nebudu budit Olgu mým hlasitým sprchováním.


V pondělí, včera, jsem pracoval od půl jedenácté až do zavíračky a dnes jsem měl volno, tak jsem ho zaplnil psaním deníku, vařením salátu s kuřecím (Nandos) masem a večer si dal pauzu v podobě návštěvy kina s Laiou a Sarou. Film Seven pounds - na mě moc dojemné a moc smutný konec, já mám radši veselé příběhy.


Uf. A teď si ještě pravidelně několikrát týdně najít čas na napsaní pár řádků do deníku, aby nemusela příště paměť zase pátrat v několika-měsíční historii.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 filmy-ke-stazeni-moos filmy-ke-stazeni-moos | Web | 15. července 2010 v 18:51 | Reagovat

Hmm to máš dobrý
.
.
.
http://filmy-ke-stazeni-moos.blog.cz/

2 au-pair-kata au-pair-kata | E-mail | 17. srpna 2012 v 22:22 | Reagovat

teda.. doufám že tohle je nejdelší článek.. :D stihla jsem běhěm toho udělat tolik věcí... :D ale bezva zkušenosti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama