Sobota, 28.února 2009

3. března 2009 v 11:09 | Michal |  Můj deník, alias Z Hluku do Londýna

Už téměř dva měsíce pracuju v Nando's (zrovna jsem zkusil zadat slovo "Nando's" do Googlu a jako devátý se ukáže odkaz na můj blog..) a z počátečního učení se, poznávání atd. se stala nudná rutina.



Ono je tam teda hodně legrace a chodím tam rád, ale samotná práce se stala stereotypní. A to se u mě musí po nějakém čase projevit, což se stalo minulý víkend. Nevybouřená energie se hromadila a hromadila, až nastal ten pravý okamžik k zlomu. Což byla minulá sobota.
Situace je taková: V sobotu mám volno, tak přijede Pavla se Šárkou, budeme u mě, něco uvařím, popijeme víno a veče vyrazíme na koncert Horkýže slíže. V neděli v devět ráno je "staff meeting" - pracovní porada v Nando's - neúčast neomluvitelná.
Dopoledne přjíždí P&Š, děláme nákup. U mě se dívají na nějaký film, já mezi tím vařím čočkovou polévku. Popíjíme vínko, pak máme taky nějaké šampaňské. V sedm se na chvilku stavuje Žaneta s Martinem. Cestou vlakem a pak metrem na Kings Cros, kde je koncert, popíjíme Bacardi s colou. S mírným zpožděním, asi v deset hodin, vstupujeme dovnitř a po vystání fronty na šatnu se vracíme do sálu (ani ne sál, spíš něco jako u nás běžná sokolovna (to mi připomělo nesčetněkrát navštívené koncerty Tří sester - kdo zažil, ten ví), mimochodem stejné místo, kde jsem byl před pár měsíci s Laiou na vystoupení Čechomoru). Horkýže slíže počkali se začátkem vystoupení, dokud se nedostali všichni venku v řadě stojící dovnitř. Pavlu se Šárkou jsem nechal pohupovat se do rytmu na kraji davu namačkaných SlovákoČechů (řekl bych, že Slováků bylo víc) a sám, posilněn bílým rumem a vydatnou hustou čočkovou polévkou, jsem se vrhl pod pódium do kotle nejskalnějších fanoušků a rozvášněných fanynek. Podařilo se mi rozpoutat pravou punkovou koncertovou žduchanici, což se většině zalíbilo a komu ne, tak se přesunul, dříve nebo později, jinam. Vyskočil jsem na pódium a když se začala ostraha nebezpečně přibližovat, tak jsem skočil zpět do rozjásaného davu a později to zopakoval ještě jednou. Potkali jsme tam Karolínu, která s náma byla na Boxhillu, popíjeli a bavili se, tančili a skákali (z nás čtyřech jsem skákal asi jen já) a celý večer neskutečně rychle utekl. Vystáli jsme frontu před šatnou a ve tři byli vyhnáni z přetopeného sálu do mrazivé noci. Hloučky Slovanů se nočnímy autobusy rozjíždějí do svých germánských domovů. Na chvilku se mi Šárka s Pavlou ztráci z dohledu a už se nepotkáváme. Nevadí, stejně už jedeme domů. V autobusu se dávám do řeči s nějakou holkou. Jmenuje se Radka a tak ji zvu na snídani. Jedinou možností ve čtyři hodiny ráno v neděli je sendvič z non-stop Tesca, který jíme před Národní galerií, obklopeni utichlými fontánami, pod dohledem čtyř obrovských bronzových lvů, ale za zády lorda Nelsona, který ze svého padesátimetrového sloupu sleduje v dálce jako maják stojící BigBen. A za jeho zády jsem chtěl nechat ležet na zemi papírek od sendviče, což sice nesledoval Nelson, ale Radka. Mé argumenty, založené na nepřítomnosti odpadkových košů v širokém okolí, nebere v potaz a vyžaduje jeho uklizení. První koš jsme našli až někde daleko za Westminster, nedaleko autobusové zastávky, odkud Radce jede autobus domů. Rozloučili jsme se a já jdu směrem na Victorii. Teda to si myslím, dokud před sebou nevidím stanici Vauxhall.

No nevadí, autobusem se dostávám na Victorii, kde zjišťuju, že poslední noční autobus odjel před půl hodinou a první ranní vlak jede až v sedm. Je něco málo po páté. Čekání si zkracuju přiblížením se jiným vlakem na Clapham Junction, tam další čekání. Ve vlaku mě ještě stihla průvodčí obrat o peníze, protože DayTravelCard ze včerejška platí jen do páté hodiny ranní. Podřimuju na studené kovové lavičce. V sedm přesunuju své unavené kosti do vlaku, v půl osmé jde mé tělo probouzejícím se Suttonem k domovu, mysl už je dávno v posteli a spí.

V devět zvonící budík mě dokázal vytáhnout z postele až v půl desáté. Zjišťuju, že jsem oblečený, tak se soukám do bot a spěchám do Nando's na staff meeting. Hážu omluvné pohledy na manažery, ostatní se jen smějí, protože pohled na mě musí být celkem výmluvný, sedám si, poslouchám, o čem se baví a u toho snídám a popíjím džusíky, co jsou na stole. Pak pauza, tak si mě Harp bere stranout, aby mi vynadal, ale zdá se, že jo to spíš jen tak z principu. Na závěr porady, která je každý měsíc, se volí "Nandocas of the Month" - prostě zaměstnanec měsíce. Chvilka napětí. A ano, jsem to já Michal z Hluku. To mě překvapilo, potěšilo a dostal jsem třicet Liber. Navíc většina lidí, co tam pracují a třeba i několik let, nikdy zvoleni nebyli. V poledne se dostávám domů a jdu spát, abych v půl páté zase vstal a šel na pět hodin do práce. Tahle směna je utrpení, ale přežívám to.

A zase se další týden slil v koloběh spánku a práce, který se ve čtvrtek přerušil návštěvou Laie a Sary u mě. Udělal jsem hromadu jídla, tentokrát jen hotovky, jako pizza z obchodňáku a podobně . Holky přinesly víno. A na chvilku se k nám přidala i Olga.
Jedna z pozitivních věcí je počasí. Slunce už je v poledne hodně vysoko nad obzorem střech neomýtnutých cihlových anglických domků, je teplo a je jasné, že nástup jara už nic nemůže přerušit. Za slunečných dnů už se vidím ve Španělsku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tea Tea | Web | 3. března 2009 v 11:16 | Reagovat

Hezůů blog...kukni i na můj...

2 Michal Michal | Web | 3. března 2009 v 12:58 | Reagovat

Teo, možná je "hezůů", ale lepší by bylo si přečíst hlavně obsah ;-)

3 RichaRd. RichaRd. | Web | 6. března 2009 v 20:36 | Reagovat

Mich-alle!!!!! ...gratuluji!!!

4 Michal Michal | Web | 7. března 2009 v 23:31 | Reagovat

Děkuju. K čemu přesně mi gratuluješ? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama